Při posledních erupcích v Reykjaneském systému ve 13. století trvaly sopečné ohně třicet let. Pochopitelně s přestávkami... A nejen Island nyní napjatě sleduje, zda jej čekají další desetiletí nepředvídatelných erupcí na stejném poloostrově jako před sedmi sty lety. Historička a novinářka Sigríđur Hagalín Björnsdóttir napsala román Ohně. Láska a jiné katastrofy (přeložila Martina Kašparová, Argo, Praha 2022), který ve dvou (ne vždy jen metaforických) rovinách vypráví příběh sopek a lásky. Spojnicí je vědkyně Anna Arnardóttir, jež o sopečné činnosti na Islandu ví snad vše. Vědecká rada byla vždycky takové neformální, akademické diskusní fóru mezi vědeckou obcí a veliteli civilní ochrany, namítnu. Nejlepší a nejsprávnější poradenství dostanete, když se sejdou učenci z různých oborů a dostanou prostor o záležitostech diskutovat, vyjádřit své teorie a dojít ke společnému závěru. (...) – My ale na tuhle diskusi nemáme vždycky čas, nechá se slyšet policejní prezident. Jako třeba dneska ráno, proč ztrácet čas hovory o izotopech, když bychom měli evakuovat Grindavík? – Protože můžou hrát důležitou roli, odvětí Eiríkur váhavě. A taky není dobré popouzet petrology. S těmi se nikdo nechce dostat do křížku. V sázce nejsou jen životy místních obyvatel, ale také turistický ruch, včetně plošin nad místy chrlícími lávu: Erupce v Krýsavíku ohlásí svůj příchod předem a dodržuje přitom náležitý protokol jako ostřílený zahraniční diplomat. Magma cestuje za náruživého zemětřesení zhruba kilometr a pak se těsně před dobou večeře (...) otevře puklina u oblíbené turistické destinace Seltún...
-ivc-